hf
REKLAMY
Pokud máte v plánu pod jakýkoliv článek vložit reklamu, buďte alespoň té slušnosti a napište pár slov týkajících se daného textu... Ráda vám pak vyhovím. :-)

Jsme tak rozdílní?

15. června 2018 v 11:36 | Phera |  K zamyšlení
Jak komunikovat s muži? Jak je přimět chodit do zaměstnání? Jak je přesvědčit, aby pracovali na baráku?
Ne, toto opravdu nemá být článek plný pošahaných rad. Těch je všude po internetu plno. Spíš bych se k těmto rádoby návodům a radám vyjádřila.

Ehm… Opravdu? Opravdu je nutné neustále a donekonečna vymýšlet taktiky, jak něco chlapovi říct? Jak ho o něco požádat, jak se s ním bavit? Návod, jak mu říct tohle, návod na tohle. Jsou ty intriky a strategie opravdu nutné?

Proč panuje přesvědčení o tom, že s mužem je nutno zacházet jako s debilem?

Snad jsem v svém mládí příliš naivní, ale věřím, že toto opravdu není nutné. Jasně, je tu odlišná mentalita, párkrát jsem na to narazila.
Něco říkáte a on na vás kouká a nerozumí, vy jste naštvaná, protože předpokládáte, že by vám měl rozumět! Vždyť vycházíte ze souvislostí, ze situací, o kterých jste jim již říkaly, tak proč čumí jako vejr?
Chlapi, není to o tom, že by ženy mluvily v hádankách, anebo ve skrytých významech. Jen neopakujeme již známé věci, nechce se nám mluvit o něčem furt dokola. Předpokládáme, že vám to dojde, už se o tom hovořilo.

Chápu vyšší racionalitu mužů a větší emocionalitu žen. Existuje o tom již mnoho poznatků, souvisí to s množstvím testosteronu v těle, to má spojitost i s vyšší hravostí a soutěživostí u mužů. Ale i ženy mají dost vysoký podíl testosteronu v těle.
Sama jsem docela soupeřivá a potřebuju být nejlepší, s prohrou a neúspěchem se špatně srovnávám.

Žádné myty! Žádné návody! Když něco chci, tak to řeknu. Tečka. Když druhý nerozuměl, tak mu to zopakuju, pak maximálně ještě jednou. Není to ale doména jen mužů, toto se stává i u žen! Taky se najdou nechápavé jedinkyně (asi jsem vymyslela nový výraz, juch). Po třech výzvách už vidím důvod, být zlá. Hlavně mluvit přímo!

Totéž platí v komunikaci s námi. Není pravda to, že když říkáme ne, myslíme, vlastně ano a podobně. Vůbec! Tomuhle snad nemůže nikdo věřit! Je to jednoduché! Když říkám "ne", tak tím myslím "ne", když "ano", tak "ano" a když "nevím", tak prostě nevím a potřebuji si to rozmyslet, než řeknu "ano", či "ne".

Možná to někoho překvapí, ale nejde o obsah sdělované informace, ale o formu!
Na způsobu vyjádření jsem opravdu háklivá! Když zaznamenám v hlase druhého jakýkoliv tón nepřátelství, okamžitě se stavím do obranné pozice a reaguji jinak, než kdyby mi byla stejná věc řečená klidným a milým tónem.
To možná ženy intuitivně chápou, ale muži to příliš nevnímají a následně nemusí tušit, co nás tak nasralo. A ona to forma!

Ano, je to pekelně složité, ale i přesto se domnívám, že není bezpodmínečně nutné se k sobě navzájem chovat jako k retardům pouze proto, že někdo je muž a někdo žena. Na druhou stranu bych to asi nestavila rovnocenně, neboť si jasně musíme uvědomovat, že existují rozdíly biologické, psychické apod., ovšem to nejpodstatnější uvědomění by mělo být přeci jen to, že naproti sobě máme jiného "jedince".

Komunikace!

Také nejsme věštci, a když nám ten druhý neřekne, co mu vadí (myšleno na obě pohlaví), tak na to asi nepřijdeme! Tedy můžeme na to přijít, můžeme to odečíst z reakcí, ale někdy se to nemusí podařit docela, anebo se to nemusí vždy shledat s pochopením. Když už, také bychom měli vědět proč? Muži nejsou jediní, kteří prahnou po racionalitě. I my ženy chceme plno věcí pochopit, abychom se mohly vcítit a zařídit se podle toho.


Co tím chci říct? Přestaňme číst návody na to, jak se k sobě navzájem chovat a chovejme se úplně přirozeně. Nač číst články, zda mu zavolat druhý den po seznámení? Jednejme snad podle sebe, ne? Mám potřebu se mu ozvat? Tak se mu ozvu.
Mám doma lempla, který mě nechává splácet hypotéku, starat se o děti a nechat mě živit rodinu? Řešení snad také intuitivně dáme dohromady, ne?
A jak poznat, že se někomu líbíme? Podle článků na to stejně nepřijdeme. Snad jsme taky schopni odtušit. ;)
Když nám řekne, že nemá rád/a doteky někde na těle, tak také nepotřebujeme návod na to, abychom pochopili, že to nemáme dělat.


Milujme se a komunikujme.
Phera :-)
 

Rok sem, rok tam aneb Hledá se kamarád/ka

21. května 2018 v 12:06 | Phera |  Deník
Dobrý den přátelé,
rok se s rokem sice nesešel, ale zase tak vzdálené to není. Přátelé, téměř rok jsem sem nic nepřidala. Událo se hodně věcí a všechno je jinak, jenomže nemám příliš sílu se ve všem nimrat, takže roční souhrn mého života nebude. Pf, koho by to také zajímalo, že? Lidské osudy nás zajímají pouze, když danou osobu známe.

V prvé řadě bych chtěla zdůraznit/oznámit, že v reportu z Malty v nejbližší době pokračovat nebudu. Důvod je prostý a zároveň velmi soukromý, ovšem abych na vás nepůsobila úplně nezdvořile, odpovím vám velice stručně. Člověk, se kterým jsem tam jela mi tak nehorázně ublížil, že nejsem schopná se prohrabovat těmito fotkami a vzpomínat. Zkrátka, okamžiky, při kterých jsme byli ve svém čase s danou osobou šťastni, nám posléze činí ta nejhorší utrpení.

Uvědomila jsem si jednu věc, že já vlastně vůbec nemám ve svém okolí žádné kamarády, resp. kamarádky. Nemám s kým chodit ven, s kým provádět nějaké společné akce, chybí mi spřízněná duše. Pravda, hodně se bavím s jedním kamarádem, jenomže on se jaksi přestává chovat jako kamarád a ačkoliv vím, že jemu mohu říct všechno a on mě vyslechne a neřekne mi, že jsem hloupá, nemohu mu říct všechno.
Kdysi tedy jo, ale nyní se situace změnila v tom, že mě začal (nejspíš) milovat, a tak není úplně vhodné mu vypravovat mé milostné trable. To by mu asi nepřidalo a mně by to taky vadilo. Asi by na mě v duchu křičel: "Ty debile, co si stěžuješ, že tě nikdo nemá rád, když jsem tu, kurva, já?!".
Vztahové problémy jsou zlo! Zlatě, když jsem byla malá a mé největší trauma bylo, že kluk, který se mi ve školce líbil, mě, hajzl jeden, štípnul do ruky.

Něco se mnou asi je. Proč si tak těžko hledám kamarády a proč mě stejně nakonec nějak opustí? Zase tak zlý tvor snad nejsem.
Hledá se prostě jen osoba v mém věku, co by mi rozuměla a měla alespoň částečně podobné zájmy.
Miluji hudbu - metal, ráda zahrádkařím, pěstuji byliny, z těch pak vařím. Můj největší experiment v poslední době byla kopřivová polévka. Zní to pofidérně, ale je to opravdu dobré! Opravdu! Ráda tvořím, pletu košíčky z pedigu, štrikuji, háčkuji. Jsem taková, jak se v "mamynkovském" slangu říká, motalinka. Motalinka/metalistka/bylinkářka, téměř 22 let, snad nemůže být tak těžké najít někoho podobného. Tak ráda bych si s někým poklábosila o sušení bylin, nebo kde kupuje kelímky na mastě.
Ach jo, život je těžký. :-(

Motlainko, bylinkářko nebo metalistko, ozvi se! :-D

S přáním hezkého dne,
Phera

Obrazy z Goza - Odjezd

29. června 2017 v 16:00 | Phera |  Cestování
Zdravíčko přátelé, je to přibližně měsíc a kus, co jsme já a můj drahý odcestovali na Maltu. Než začnu s vyprávěním, ráda bych vyjasnila některá geografická fakta.
Malta je souostrovní stát, který se nachází ve Středozemním moři a jedná se o nejmenší členský stát Evropské unie. Stát se skládá ze tří hlavních ostrovů - Malty (s hlavním městem Vallettou), Goza (hl. město Victoria) a z Comina. Mluví se tam anglicky a maltsky (řeč příbuzná arabštině) a jako platidlo užívají všudypřítomné Euro.

Náš "výlet" trval 7 dnů a celý tento čas jsme strávili na druhém největším ostrově Malty - na Gozu. Ačkoliv se mnohým může zdát, že na ostrově o rozloze 67 km² nebude nic zajímavého (anebo jen málo zajímavého), není to pravda. Ani týden nám nestačil k tomu, abychom si stihli všechno pořádně prohlédnout. Je tam zkrátka namáčklá jedna zajímavost vedle druhé a naše foťáky se prvních pár dnů nezastavily.

Upřímně, když jsem se dozvěděla, že na takovéto místo vůbec pojedeme, nevěděla jsem, jestli se mám těšit, či ne. Mým snem byly (a jsou) spíše destinace opačného rázu, např. Finsko, Dánsko, Island, kde bych mohla obdivovat božskou zeleň!
Ale co, letenky už byly na světě, a tak se prostě letělo! Musím říct, že ve výsledku byla takto výprava tím nejzajímavějším, co mě v mém kratičkém životě doposud potkalo. A nyní bych se to snažila nějak v krátkosti shrnout.


 


Otec u porodu?

23. března 2017 v 12:00 | Phera |  K zamyšlení
Velice kontroverzní téma, že?
Neexistuje správný ani špatný názor a přesto se o tom pořád lidé dohadují.

Přibližně ve druhém ročníku střední školy učitelka psychologie vypustila do éteru toto téma. Měly (Ano, měly. Ve třídě jsme byly pouze dívky) jsme začít diskutovat. Proč mít otce dítěte u porodu, výhody, nevýhody, co si o celém tomto tématu myslíme. Pamatuji si, že tehdy z nás nic kloudného nedostala. Myslím, že jsme na toto téma byly všechny poněkud nevyzrálé. Řada z nás dítě nikterak neplánovala a mnohé holky ještě ani neměly žádný pořádný zážitek s kluky (Já ho např. neměla ještě rok poté).

Pár let uplynulo, prošla jsem si plno praxemi na různých odděleních a mimo jiné i na porodním. Mám představu, jak celá akce (porod) probíhá, a jak moc je to náročné a nepříjemné.

Za mě - ne!

Pokud by můj partner chtěl být u porodu, nebudu mu to vymlouvat. Ale pokud se rozhodne obráceně, budu možná ještě raději.

Představuji si to, jako hodně ponižující situaci, kdy žena dopustí, aby byly její nejcitlivější partie absolutně zdevastovány a rozervány. Kdy se žena svíjí v bolestech, v krvi, potu, různých tělesných tekutinách a výkalech.
Cítila bych se poníženě sama před sebou, nechci, aby mě v takovémto stavu viděl ještě člověk, který pro mě znamená vše.
Asi něco bude na tom, co říkal Platón (resp. Sókrates) v dialogu Symposion.

"Milovník snaží se býti vždy tím nejlepším pro svého miláčka. Milovník se vždy snaží o to, aby miláček neviděl jeho selhání"
Není to přesné, to bych tu knihu musela mít znovu v ruce, ale význam myšlenky by měl být patrný.

Stejně tak nepotřebuji, aby mi partner držel vlasy, když zvracím do mísy, nebo musel být… teď nevím… u toho, když si vyměňuju vložku, třeba.
Předpokládám, že ne každý muž u toho také potřebuje být a všechno to vidět (ať jde o porod, nebo zvracení, to nehraje roli.)

Mám strach ze selhání a nechci, aby mě u toho partner viděl. Je to sobecké? Nesmyslné? Chápu, že žena nakonec vždy nějak porodí a ošetřující personál jí k tomu vždy nějak dovede. Ale na druhou stranu, může se stát plno věcí…

Jedna holka mi nedávno říkala, že to je ale čistě problém mé psychiky. To možná ano, nemám ráda ponižující situace a nerada se do nich dostávám, když nemusím. To je snad i pochopitelné, ale na druhou stranu, jak jsem již řekla, pokud by si to partner přál, tak mu to umožním.

A není snad jakékoliv rozhodnutí člověka odrazem jeho psychiky?

Mohlo by se stát, že z celé situace bude partner tak vykolejený, že bude odmítat veškerý tělesný kontakt.
Na druhou stranu by čistě teoreticky mohl lépe chápat, proč ženy po porodu sex moc nechtějí…

Těžko říct, nikdy jsem nerodila.
Velice by mě zajímal váš názor na věc. Obzvláště, pokud to čte žena, která již rodila. Budu ráda i za komentáře mužů. O ně jde v této problematice především.
Ukažte mi, jak na to nazíráte vy, poučte mě.

Zdraví vás

Phera

Drahý? Pořádáme si nějaké zvířátko?

20. března 2017 v 14:00 | Phera
Dobrý den,
S Drahým dost často probíráme, jestli si pořídit, či nepořídit domácího mazlíčka, popřípadě, jaké by bylo nejvhodnější.

On by rád hada, jenomže já mám z hadů panický strach. Je mi jedno, jestli je jedovatý, či nejedovatý, i to že je za sklem nebo, že on ze mě bude mít větší strach, než já z něj! Zkrátka by mi přítomnost takového tvorečka navždy poznamenala spánek. Je mi líto, že Drahému odepírám takovouto věc, ale zkrátka musíme počítat s tím, že máme jednu místnost + kuchyň a v té jedné místnosti zkrátka člověk musí trávit čas.

Do budoucna si ráda představuji, že bydlíme dvoupatrovém domě a máme plno místností. Jedna z těch místností by mohla být s klidem pojmutá, jako "hadí místnost", kam by měl přístup pouze můj Drahý, který by se o toho plaza staral, a já bych s ním nemusela přijít do kontaktu. Třeba se mi to časem poštěstí.

Co dál? Rybičky? Jsou tiché, nedělají bordel, nevyžadují dohromady žádnou pozornost, ale mají jednu vadu - jsou (s prominutím) nudné.

Další možností by byla ještěrka. S tou už si dokážu představit soužití spíš. Dalo by se o tom i reálně uvažovat, ale stále to není společné přání. Ono tedy nemusí, ale já mám pořád takový pocit, že to zvíře by měli chtít oba stejně a tedy ho mít rádi oba stejně (něco jako děti).

Pes nepřipadá v úvahu - moc malý byt.

Nad kočkou jsme dost dlouho uvažovali reálně. Pak nám ale došlo, že by na ní byl byt opět malý a neměla by u nás žádné vyžití. Žádné šplhání po stromech, nic pořádného. Musela by si vystačit s tím, co by bylo, ale jelikož mnohým nábytkem nedisponujeme, bylo by to taky na fekál.
Kočka je ale jediné zvíře, které bychom si opravdu přáli oba, takže bychom se snad mohli hecnout a vytvořit pro budoucího mazlíčka (ale i pro nás) adekvátní prostředí.

Ráda bych měla nějakého zvířecího parťáka pro případy, kdy je Drahý v práci a já musím doma zůstat sama. Mít kolem sebe nějaký kožíšek, ke kterému bych se mohla přitulit.
Také jsem docela posera. Pořád žiju v pocitu, že u nás v bytě straší a přítomnost např. kočky by mě mohla trochu uklidnit.
Můžete si myslet, že jsem blázen, ale já mám opravdu strach, nemohu usnout, budím se. Zdají si mi hrozné sny o tom, že za zdí (vedle které máme bohužel postel, ale nejde to přeskládat jinak) je jakási zlá síla.

Teď mě napadlo, že bych možná mohla někdy napsat článek o tom, co strašidelného jsem v bytě, či v důchoďáku zažila. Založím si na to rubriku, to je nápad! Když si vzpomenu na svou poslední (anebo jakoukoliv jinou) noční v DD, je mi ještě teď divně.
Kurva, lidi! Tam straší, jako svině!

Ale neodbočujme. Když bychom tedy už konečně vyřešili, jaké zvířátko si pořídit, nastal by problém s tím, kde si ho pořídit. Já se absolutně nebráním si vzít zvíře z útulku, ale můj Drahý by rád mládě.
Zde je veliký rozpor. Já se nebráním tomu, vzít si např. nějaké malé koťátko, ale proč on by měl mít problém s tím, že je to zvíře z útulku? Vždyť i v útulcích jsou k sehnání koťátka, nebo štěňátka…

Připomíná mi to náš boj o to, jakou si pořídit lednici. Já jsem chtěla takovou normální, obyčejnou, ani vysokou, ani nízkou. Vlastně můj jediný požadavek byl, aby nebyla příliš vysoká, protože jsem prcek a u mnohých lednic jsem nedosáhla na horní polici.
Zato můj Drahý zásadně nechtěl mrazák nahoře. Dohadovali jsme se jakou dobu, a já mu stále nedokázala vysvětlit, že mně nevadí, když bude mrazák dole, ale zkrátka to nesmí být lednice, jako kráva.
Teď máme "zděděnou" miniledničku a je po dohadech. :D

Uvidíme, co a odkud mi bude do budoucna dělat bodyguarda před strašidlama. Anebo jestli vůbec něco. Sama už jsem se toho trochu vzdala a i jsem se tak napůl smířila, že asi nic nebude. Beztak se tím snažím pouze zaplácnout touhu po dítěti… O tom, ale třeba jindy.

Zdraví Vás převelice
Vaše Phera

Studuji, cestuji, ne/žiji!

13. března 2017 v 11:09 | Phera |  Deník
Zdravím Tě zbloudilče,
Již dlouho a dlóuho jsem nepřidala nový článek. Nyní mám však jakousi potřebu celou tu dobu nějak shrnout a popsat.
Naposledy jsem možná zmiňovala, že se hlásím na VŠ. V tu dobu jsem ještě pracovala na plný úvazek v jednom domově pro seniory, avšak tato práce mi prudce nevyhovovala. Odmítala jsem se smířit s tím, že po tak dlouhých studiích plných útrap, bych měla skončit, jako utíračka prdelí, kterou ještě ke všemu buzeruje parta zmijí. Ano, ženský kolektiv je svinstvo.

Nezkrotná touha po sexu není omluva

10. června 2016 v 15:12 | Phera |  Deník
Zdravím,
dnes v noci se mi zdál sen, který mě inspiroval k sepsání tohoto článku. Již si přesně nepamatuju, jak to celé vlastě probíhalo, ale utkvěla mi jedna scéna.

Byli jsme s mým přítelem a jedním naším společným kamarádem venku, šli jsme na nějakou túru, nebo výpravu - přesně nevím. Najednou, jak to tak bývá, se děj přesunul úplně jinam a ocitli jsme se v domě mé babičky. Vypadalo to tam, jako normálně, ale ze způsobu jakým jsme se o ní bavili bylo poznat, že má babička zemřela (nejspíš se mi do snu prolnul fakt, že můj dědeček měl před pár dny pohřeb a žil s babičkou právě v tomto domě.) náš kamarád tento dům zdědil a nyní tam normálně žije. Já byla hrozně unavená, tak jsem si lehla na "kamarádovo" kanape a omlouvala se mu, že mu ležím v posteli, ale že se mi chce hrozně spát a jsem nesmírně unavená. Můj přítel už chtěl jít pryč a snažil se mě přesvědčit, ať vstanu z "kamarádova" kanape a jdu. Já jsem se v jakémsi malátném stavu vymlouvala, že na tomhle kanapi jsem lehávala, když jsem byla malá a že to vůbec nevadí, když budu u kamaráda spát, ať jde sám... Nevím, jestli odešelúplně, ale já měla takový vnitřní pocit, že je jenom na záchodě a každou chvíli se vrátí. Velice opatrně jsem vstala z gauče, přistoupila ke kamarádovi, který seděl v tureckém sedu na podlaze (tuším, že před sebou měl nějaké předměty a něco dělal, ale již nevím co). Stála jsem přímo za ním, projela jsem mu rukou vlasy směrem odzdola nahoru, dala mu pusu na krk, takovou docela žhavou, za což bych se měla stydět, protože on není můj chlap.
Z dáli jsem zaslechla kroky a já jsem věděla, že je to můj přítel, rychle jsem si sedla vedle kamaráda do stejného sedu a tvářila se, jakoby nic, ale ono něco!

Zlézáme Alpy, vaříme med

9. června 2016 v 18:38 | Phera |  Deník
Zdravím vás čtenáři,
od posledních příspěvků uplynulo poměrně dost času a za tu dobu se událo plno zajímavých věcí. Mluvila jsem o plánu se přestěhovat a jít na vysokou školu. Přestěhovat se nám s drobnými peripetiemi podařilo, takže sláva, sláva, sláva!
V tuto chvíli mám za sebou již všechny přijímačky, takže čekám, jak to dopadne, či nedopadne.
Najednou ze mě spadl takový balvan, cítím nehoráznou úlevu, když mám veškeré tyto věci za sebou a nyní mám zcela jasnou hlavu. Mám pocit, že mohu dělat absolutně všechno! Například si otevřít knížku, začít vyšívat, jít ven, spát aniž bych si tyto radosti vyčítala. Nemusím se už na nic připravovat, nemusím se prozatím učit…
Aktuálně mám dovolenou, kterou jsem si rozhodla maximálně užít! Hned ze začátku mé dovolené jsem absolvovala společně s několika lidmi z práce výšlap na nedalekou Kleť (jde o nejvyšší vrchol Blanského lesa). Z výšlapu jsem nebyla nikterak odvázaná, jelikož s námi jela i naše staniční sestra, která má nejspíš pocit, že musí poroučet i mimo naše oddělení. Připadala jsem si stejně, jako v práci - tedy neustále pod dohledem.
Byla jsem na této hororové výpravě nejmladší a opravdu nevím, jak na to naše st. sestra přišla, ale zastává názor, že když jsem mladá, je pro mě úplná hračka vyšplhat tam a onam, jako první…
Já dolezla poslední a co? Prostě to vždy není tak, že mladý člověk zvládne všechno na sto procent.

Jednak mám vysoký tlak (ano, ve svých 20 letech mám opravdu vysoký tlak), trpím chudokrevností a díky zápalu plic a zánětu pohrudnice, poplicnice a průdušek opravdu nemám tak dobré plíce, které bych možná mít měla (vzhledem k věku)…
Ačkoliv jsem v jejich očích mladá, tak zkrátka nejsem úplně zdravý člověk. Pro mě není problém chůze, jak si všichni myslí (i když jsem se narodila s dysplazií kyčelních kloubů), já se zkrátka dusím a mám problém to udýchat (a nejsem kuřák)…
Díky vedení naší nadřízené, jsme si zašli ještě asi o 6 kilometrů navíc do nesmírných kopců. Všichni jsme nedobrovolně byli nuceni pokračovat tou nejobtížnější trasou, kterou se na vrchol dá vůbec dostat, ale vysvětlujte někomu, že existují i jiné cesty, když jste v kolektivu nejmladší a každý na vaše názory prdí.
Nohy mi na čtyři dny vypověděly službu, nemohly se z toho vzpamatovat, chuděry :D a to mě čekal ještě výšlap v Alpách.
Po této morbidní akci jsem měla nohy nateklé, jako konve a měla jsem co dělat, abych se na nich vůbec udržela a došla si na záchod. Proklínala jsem se za to, že jsem si k tomu všemu, jako bonus vvymyslela a zaplatila ještě výlet do Alp (chápete, jakmile to zaplatíte, nebo podepíšete, vždycky to znamená, že už není cesty zpět!! :-D). Nevím, co jsem si myslela, že mohu zlézat 2x do týdne velehory, nebo co? :D
Chtěla bych napsat jeden celý článek o tom, jak jsme jeli do Rakouska a jakou trasu jsem vlastně absolvovala, mám i pár fotek (nohy službu nevypověděly, ale zato foťák jo, takže opravdu jen pár).

Kterak bylo na koncertě Arakain & Dymytry

23. března 2016 v 14:47 | Phera |  Hudba
Více než čtvrt roku jsem se na tuto akci těšila. KONCERT ARAKAIN A DYMYTRY! Termín akce vycházel přímo do doby, kdy jsem měla v práci dovolenou.. což je pecka! Rozhodla jsem se, že koupím dva lístky a akci věnuji příteli, jako předčasný dárek k narozeninám..

Celý den jsme byli lehce napjatí. Dlouho jsme spolu nikde nebyli a těšili jsme se. Koncert začínal od 19:00, takže v půl šesté započaly veškeré přípravy... Sprcha, nějaký "slušný vohoz", make-up, pověsit prádlo na šňůru.

Drahý vylezl ze sprchy, já ještě líně ležela na posteli, opřená o zeď a v klíně počítač.
"Neplánuješ se také umejt?"
"Jo, plánuju, to bude hned."
"A ještě se musíš oblíct.."
"Jo, to bude hned."
"Budeš se dneska večer malovat?"
"Budu, to ale hned nebude."

Po chvíli hučení a rejpání jsem tedy vyrazila do koupelny. Po návratu jsem nalezla drahého ve stejné poloze, ve které jsem před tím byla já - postel a počítač v klíně + on byl pouze omotaný v ručníku, protože před tím vylezl ze sprchy.

"Ty nejsi oblečený?"
"Už na to půjdu."

Započala mezi námi soutěž o to, KDO BUDE DŘÍV HOTOV.
Usušila jsem se, oblékla a učesala si háro a on stále ležel s počítačem na klíně..

"Podívej, vedu!" jásala jsem.. On se tedy ležérně zvedl, otevřel skříň a nyní nastala komplikace..
"Veru, co si mám vzít na sebe?"

Nechápal, jak je možné, že jsem byla tak rychle rozhodnutá o volbě oblečení, naházela ho na sebe a byla hotova..

"No protože nad tím přemýšlím už od včerejška."

Než jsme vyřešili nedostatky jeho šatníku, bylo už bůh ví kolik a já ještě nebyla namalovaná... Tomuhle já říkám hrubý nedostatek! Moc se nemaluju, prakticky jenom když mám náladu a nebo když jdu na nějakou akci u které se to hodí...
V tom je ten hlavní problém, jelikož to nedělám často, tak v tom nemám cvik, a tudíž mi to trvá déle, než "normální holce".
Co se vůbec skrývá pod pojmem "normální holka" v dnešní době? Nemyslím si, že jsem bůh ví jaká krasavice, na druhou stranu, nějaké make-upy jsou pro mě až druhořadá záležitost.. Jsem mladá, nemám žádné vrásky, jizvy (až na jednu malou na čele) a netrpím na akné. Z toho vyplývá, že v podstatě nemám nic, co bych měla na své tváři maskovat, takže nač ráno vstávat o půl hodiny dřív? Raději si ještě půl hodiny poležím.

Ale neodbočujme.

Co je Phera zač? Psychopat, co to zkouší dál?

19. března 2016 v 18:18 | Phera |  Deník
Zdravím vás, nově příchozí čtenáři!
Toto není můj první blog. V historii jsem jich již měla plno a jeden ze stávajících blogů fungoval a stále funguje něco kolem sedmi let, ale jaksi mi přestal stačit. Skrz blog jsem poznala plno lidí a i svou první lásku a zkrátka a dobře jsem začala postrádat tu anonymitu. Začala jsem čím dál tím více zjišťovat, že si nemohu dovolit psát některé věci, až jsem nakonec přestala psát úplně. V hlavě mám stále tolik myšlenek, ale už nejsou pro osoby z mého okolí..
Toužím po absolutní anonymitě, tedy - žádné srazy, žádné přidávání si lidí z blogu na facebook. Nechci, abych se potom musela za některé věci před vámi stydět, pokud bychom se potkali v reálu. Hodlám psát tedy úplně otevřeně a bez cenzury. O svých myšlenkách a pocitech přesně tak, jak je cítím a jak jsou, takže předem upozorňuji, že nebudu vždy slušná a že se může stát, že nebudu chodit pro výrazy daleko.

| design by: nahodila-nahoda.cz | obrázky použity z google.cz | text v záhlaví: Dymytry |